Rozhovor: Jaký byl muž z bankovky: Palacký jako workoholik, milující otec i oddaný Lobkovičák

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org

František Palacký je zřejmě nejvýznamnější osobnost spjatá s naším městem. Jeho hrobka se nachází v areálu kostela v Lobkovicích, v nedalekém zámku prožil část svého života a napsal část svého zásadního historického díla. Palackého nosíme v peněženkách jako portrét na tisícikorunové bankovce, jeho jméno známe z názvů ulic. Letos si připomínáme 150. výročí jeho úmrtí, ale jeho odkaz je stále živý. Dokazuje to i celá řada akcí, výstav a pietních setkání, které se k výročí konají nejen v Neratovicích. Na to, jak se Palacký ocitl v Lobkovicích, jaký byl vlastně člověk a proč má smysl si ho připomínat ještě po 150 letech, jsem se zeptala Václava Lišky, předsedy Svatoboru, a Aleše Jinocha, dějepisáře a ředitele neratovického gymnázia, které nese Palackého jméno.

Jak se stalo, že se František Palacký ocitl v Lobkovicích? Jméno zámku odkazuje k jednomu z nejstarších českých šlechtických rodů, jakými osudy se ale zámek stal sídlem rodiny Palackých?

Václav Liška: Je to krásná shoda rodinných a majetkových dějin. Zámek Lobkovice sice nese jméno jednoho z nejstarších šlechtických rodů, ale roku 1829 ho koupil pražský advokát Jan Měchura. Jeho dcera Terezie Měchurová, manželka Františka Palackého, zámek zdědila v roce 1840 a Palacký si ho velmi oblíbil a často tu pobýval.

Zajímavé je, že se František s Terezií vlastně seznámil přes hudbu – ona byla výborná harfenistka, on hrával velmi dobře na klavír, a i proto navštěvoval Hudební salon u Měchury v Praze. Zde si padli do oka a vzniklo spojení literáta, historika a politika a dcery známého pražského měšťana, které mimo jiné zabezpečilo Františkovi existenční nezávislost a možnost pracovat na svém a podle svého.

Tak se z Lobkovic stalo rodinné zázemí, kde se neřešila jen politika a historie, ale i úplně obyčejný život. Lobkovice si Fr. Palacký oblíbil natolik, že si přál, aby zde byl po boku Terezie pohřben.

Aleši, vy jste dějepisář. Dokázal byste třeba na základě zápisů z kronik nebo prací historiků popsat, jak mohly Lobkovice vypadat ve druhé polovině 19. století, v době Palackého? Jak se tady obyvatelům žilo?

Aleš Jinoch: Začnu trochu zeširoka. Jeden z prvních historiků, který se zabýval historií Lobkovic, je právě František Palacký. Roku 1836 vyšla v Časopise českého muzea kratší historická studie Historie statku lobkovského, ve které Palacký popisuje nejstarší známé dějiny Lobkovic až do doby, kdy lobkovický statek kupuje jeho tchán Jan Měchura. Zde se můžeme dočíst, že v Lobkovicích se v raném novověku pěstoval i chmel a vinná réva.

A jak Lobkovice v době Palackého vypadaly? Stejně jako mnoho vesnic a měst v Čechách a na Moravě prošly velkými změnami, k nimiž přispělo i zrušení poddanství v roce 1848. V tomto období prošel několika přestavbami lobkovický mlýn a jeho poslední úprava byla jedním z prvních kroků v budování průmyslu v dnešní oblasti Neratovicka.

Roku 1899 zde byla uvedena do provozu výroba karbidu; svého času jediná karbidka v celém tehdejším Rakousku-Uhersku. S tímto rokem je spojeno zprovoznění železnice mezi Neratovicemi a Brandýsem nad Labem. Mimochodem k Lobkovicím patřily do roku 1884 Neratovice.

Naprostá většina obyvatel Lobkovic ale v té době stále pracovala v zemědělství. Jak se jim žilo? Tak asi jako nám. Někdy dobře, někdy hůře. Troufám si říct, že však byli více pracovití.

Jaký byl František člověk? Byl hodný, nebo spíš přísný táta? Věnoval se manželce, nebo ji pro samou politickou a vědeckou práci zanedbával? Měl vůbec nějaké slabosti?

Václav Liška: Myslím, že byl spíš střídmý a náročný – a to hlavně na sebe. Z toho pak usuzuji, že byl náročný i na své okolí, rodinu nevyjímaje. Možná se mohl jevit jako odtažitý a chladný, ale spíše se domnívám, že to byl průvodní jev jeho vnitřní kázně.

Rodinu podle mě miloval, jen to vyjadřoval stylem své doby: odpovědností, prací, důrazem na vzdělání.

Jeho „slabost“ byla spíš v tom, že byl workoholik své epochy: obrovský smysl pro úkol, pro veřejnou věc, pro povinnost. Takový člověk může působit tvrdě, někdy neústupně, někdy moralistně. Ale to už je asi taková daň za to, že bere věci vážně. V dnešní době je možná osvěžující slyšet, že „slabostí“ může být i přemíra odpovědnosti.

A u takových osobností je taky fér říct: veřejná služba vždy něco stojí. Nejen čas strávený mimo domov, ale člověk bývá duchem „u práce“ i doma. Tenkrát, možná daleko více než dnes však platilo, že bez rodinného zázemí by všechny své aktivity dlouhodobě nemohl vykonávat. To je další důvod, proč se mi líbí ten civilní obraz: ukazuje, že za velkým dílem bývá i tichá práce rodiny.

Jak mohl vypadat běžný den Františka Palackého? Co dělal, čemu se věnoval? Když jsem četla knihu o lobkovickém zámku a Palackém, zaujaly mě pasáže, které ho popisují velmi civilně. Jak řeší zimní boty pro děti nebo objednávku uhlí na topení do pražského bytu…

Aleš Jinoch: Navážu na Václava. Je neskutečné, co všechno Palacký během svého života stihnul. Proto si myslím, že v Lobkovicích, stejně jako jinde, pracoval. Našel si zde ale více času na rodinu, odpočinek na procházkách u Labe. Lobkovice totiž sloužily Palackým jako „letní byt“. Přijíždělo sem za ním a jeho rodinou i mnoho přátel, za všechny např. Božena Němcová. Palacký byl člověk společenský a nebyl oním přísným pánem, jak ho známe z jeho portrétů.

Musel řešit i obyčejné každodenní starosti, jak jste zmiňovala. Občas sloužil jako spojka mezi Prahou a Lobkovicemi, kdy do Lobkovic musel buď osobně dovézt nebo poslat věci denní potřeby. Je zajímavé, že pro něj nebyl problém jít občas do Lobkovic z Prahy pěšky.

Když 26. května 1876 Palacký zemřel, jeho pohřební cesta 31. května 1876 do Lobkovic měla mimořádně slavnostní, národní charakter a účastnily se jí desetitisíce lidí. Tradice vzpomínkových setkání se uchovala dodnes. Společně s městem Neratovice ji v roce 1990 převzalo gymnázium, které také spravuje pamětní knihu. Aleši, jaké zajímavé osobnosti se za oněch 150 let do knihy podepsaly a jak se do zápisů promítly dějiny 20. století?

Aleš Jinoch: Pamětní knihu k hrobu Františka Palackého věnovalo město Kostelec nad Labem roku 1880 a z tohoto roku také pochází první zápis. Ale první tři vzpomínkové akce (1877–1879) jsou v knize zmiňovány. Na jedné z prvních stránek je podpis Palackého zetě Františka Ladislava Riegra a významných osobností je pak mnoho. Namátkou bych jmenoval Miroslava Tyrše, F. A. Šuberta – prvního ředitele Národního divadla, Jiřího Gutha Jarkovského, historika Josefa Pekaře a v roce 1919 se do knihy podepsal Miroslav Plesinger-Božinov po svém návratu z exilu.

V roce 1926 u příležitosti padesátého výročí byla akce třídenní a záštitu nad ní převzal prezident T. G. Masaryk. První den byl určen školám v okolí a podle kronik se akce zúčastnilo kolem několika tisíc žáků z okolních škol. Pro srovnání uvedu rok 1976, kdy bylo připomínané 100. výročí úmrtí a dovolím si citovat zápis z kroniky Neratovic z toho roku, který vypovídá o tehdejším vnímání výročí: „26. května – v den 100. výročí úmrtí Františka Palackého konala se u jeho hrobu v Lobkovicích vzpomínková slavnost. Oslava nebyla příliš důstojná a byla velmi rychle odbytá. Jedna žákyně lobkovické školy přednesla báseň a řečník z Prahy hovořil o Palackém velmi stručně a bezobsažně…“ Tehdy jsem chodil do 6. třídy v II. ZŠ Neratovice a nepamatuju se, že bychom někdy v Lobkovicích u hrobu Palackého se školou byli.

Poslední zápis je v knize z roku 1977, pak byla dobře uložena na městském národním výboru. Ale akce probíhaly neustále, i když zápisy chybí. Obnoveny byly v 90. letech 20. století, kdy nám kniha byla propůjčena.

Jediným prezidentem, který navštívil Lobkovice ve svém funkčním období, byl Václav Havel. Jeho podpis v knize také nalezneme i se známým srdíčkem.

Gymnázium letošní školní rok slaví 35 let od svého založení. Co vedlo k pojmenování právě po Františku Palackém? Nabízí se samozřejmě ta místní, geografická souvislost, ale zakladatelka a první ředitelka Ladislava Novotná měla jistě na mysli i něco víc. Já jsem jako primánka v té době vnímala jakýsi obrozenecký či prvorepublikový étos, který se ředitelka snažila do školy promítnout…

Aleš Jinoch: V první řadě to byla opravdu geografická souvislost, Palacký je nejvýznamnější osobnost pohřbená na území Neratovic. Vy jste v té době byla primánkou, já jsem na gymnáziu začínal a vnímal jsem to podobně. Přece jen mi v době, kdy gymnázium začínalo a já měl to štěstí, že jsem byl u toho od začátku, bylo 25 let. I pro mne to bylo občas obtížné, ztotožnit se s některými věcmi, ale jak člověk stárne, tak si uvědomuje, že to mělo smysl. Děti nemusely za gymnaziálním vzděláním dojíždět na Mělník, Brandýsa nad Labem, Kralup nad Vltavou. Mohly chodit v Neratovicích, zůstat zde a později ovlivňovat chod města. Našim „nejstarším“ absolventům táhne už na 50 let a je příjemné vidět je na různých důležitých pozicích.

Počítám, že v běžném školním dni se jméno Palackého ve škole moc často neskloňuje. Co o něm vědí studenti, nebo jak si ho škola připomíná mimo velká výročí?

Aleš Jinoch: Pro odlehčení: jsem si jist, že studenti o Palackém vědí jen to, že se gymnázium po něm jmenuje. Tedy doufám.

Ale vážněji. Palackého si připomínáme každoročně. V září noví žáci skládají slavnostní slib, ve kterém je Palacký zmiňován. V březnu absolvují primáni projekt Poznej své město, jehož součástí je i návštěva Palackého hrobu.

Slavnostní předávání maturitních vysvědčení se koná symbolicky v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Lobkovicích a po jeho skončení absolventi pokládají na hrob květiny. Škola se od roku 1990 podílí na organizaci květnových vzpomínkových akcí, jejichž součástí je i vystoupení studentů gymnázia. Ve stejný den odpoledne pak probíhá na louce u Labe, mezi kostelem a zámkem, studentský majáles.

Václave, potkáváme se teď, takříkajíc v předvečer 150. výročí úmrtí Františka Palackého. Neratovičtí studenti o něm něco vědí, ale pro běžné lidi je to jméno, které viděli v názvu ulice nebo školy, ale jinak netuší. Co je na Palackém překvapivě aktuální i pro dnešního člověka, který se o dějiny běžně nezajímá?

Václav Liška: Palacký byl tou osobností, která uměla spojit vzdělanost s politikou a veřejnou službou, teorii s praktickými aktivitami, což mimo jiné prokázal i založením Svatobora. Měl odvahu myslet strategicky a také neustále připomínal a připomíná dodnes, že národ – a vlastně žádné společenství, žádná společnost – nemůžou fungovat jen na základě emočního vzepětí. Že je potřebné vzdělání, kultura a řádně fungující instituce.

A je tu ještě jedna věc: Palacký je dobrý „kompas“ v době zmatku. Ne proto, že by měl hotové recepty, ale protože ukazuje styl uvažování: nepodléhat módním vlnám, nenechat se vláčet velmocenskými náladami, držet se hodnot a zdravého rozumu.

Palacký spolek Svatobor, jehož jsi předsedou, založil na podporu nadějných českých spisovatelů a také k péči o jejich hroby a pomníky. Co dělá Svatobor pod tvým vedením dnes a jak vypadá spolupráce s Neratovicemi?

Václav Liška: Fr. Palacký poslání Svatobora vtělil do tří slov: Pomáhej – Pamatuj – Osvěcuj a tyto tři linie činnosti naplňujeme my dodnes. Zhmotňují se například v péči o místa paměti, například instalací pamětních desek či soch a také v péči o Národní hrobku Slavín na Vyšehradském hřbitově, kde jsou pohřbeni čeští velikáni 19. století jako třeba Mácha nebo Zeyer. Všechna místa opečovávaná Svatoborem jsou důležitá z pohledu naší národní identity, jsou symbolem české kulturní paměti.

Organizujeme i naučné vycházky a vydáváme knihy. Samozřejmě musím jmenovat poslední knihu, kterou k výročí úmrtí Palackého letos vydáváme společně s městem Neratovice. Jde o almanach různých pohledů na život a dílo Palackého a jako autoři do něj mimo jiné přispěli i místní odborníci: právě Aleš Jinoch jako ředitel gymnázia, ale také etnografka a teatroložka a zároveň ředitelka městské knihovny Neratovice, paní Helena Pinkerová.

Naše spolupráce s Neratovicemi je dlouhodobá. Svatobor pomohl spolu s městem na svět i krásnému památníku Fr. Palackého v podobě kamenné knihy u Labe v Lobkovicích. Palacký je obrovské „lokální bohatství“ pro školy, pro komunitu, pro kulturu i pro tichý typ turistiky.

A proto se snažíme pomáhat v péči o takové místo. Neděláme to kvůli minulosti, ale pro to, jakou společností chceme být dnes a zítra. Fr.

Palacký zde není abstraktní postava z učebnice, ale osobnost, která zde žila, chodila na procházky, debatovala se spoluobčany.

Když dnes někdo přijde do Lobkovic, co by podle vás neměl minout nebo co by měl o tom místě vědět?

Aleš Jinoch: Představme si procházku z Neratovic do Lobkovic, můžeme se hned na začátku cesty zastavit v restauraci Aroma, která je umístěna v areálu bývalého mlýna, jehož součástí byla již zmiňovaná karbidka. Cestou ke kostelu pak půjdeme kolem budovy školy. Budova byla slavnostně otevřena v roce 1900 a jde o nejstarší školní budovu na území Neratovic, která slouží k svému původnímu účelu. Dojdeme k areálu kostela Nanebevzetí Panny Marie, původně gotického, barokně přestavěného. Zastavíme se u hrobů Palackého rodiny a vedle kostela můžeme navštívit zvonici, ve které je stálá výstava věnovaná Palackému. Cestou k zámku kolem řeky nemůžeme minout Otevřenou knihu, netradiční památník Palackého od Kurta Gebauera. Dojdeme k zámku, který po letech spánku v posledních letech ožívá díky mladým majitelům. Cestou zpátky do Neratovic můžeme ze zámku zajít na hřbitov, kde je pochován jeden z nejslavnějších lobkovických rodáků Dr. Miroslav Plesinger-Božinov, který byl spolupracovníkem Masaryka v zahraničním odboji v době první světové války. Po válce sloužil v diplomatických službách. Právě on měl velkou zásluhu na vybudování národního památníku u hrobu Jana Amose Komenského v Naardenu. Jde o hezkou procházku, doporučuji.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Listy města Neratovice. Titulek je redakční. Fotografie je ilustrační.