Rozhovor: Policista se na ulici „vypeče“ za pět let, pak je čas na kriminálku

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org

Martin Vážanský vede oddělení Policie ČR v Neratovicích od konce roku 2021. Prošel si prací v terénu, operativou na kriminálce i velením pořádkové jednotce. Dlouhé roky hrával hokej za neratovické Buldoky. V rozhovoru popisuje, jak se z pražské Malé Strany dostal na Mělník a do Neratovic, proč jsou pro dopadení pachatelů klíčové „noční procházky“ městem a jak se místní oddělení pere s podstavem lidí.

Pane nadporučíku, začněme neobvykle – jak se správně píše vaše příjmení? Narazil jsem na různé varianty.

Správně je to Vážanský – s dlouhým „á“ v první slabice. Je to vtipná historka. Můj táta má v dokladech dlouhé „á“, máma krátké. Na matrice u jednoho z nich kdysi udělali chybu a nikdo to moc neřešil. Já jsem až do patnácti let žil v přesvědčení, že jsem Vážanský s krátkým „a“. Měl jsem to tak na vysvědčeních i v registracích na hokeji. Až když jsem si šel pro první občanku, zjistil jsem, jak se vlastně jmenuju. Na hokeji už jsem to neřešil, tam jsem pro všechny zůstal „krátký“, ale úředně a pracovně jsem Vážanský.

Pocházíte z pražské Malé Strany. Co vás přivedlo na Mělník a do Neratovic?

Na Malé Straně jsme bydleli dvacet let, bylo to skvělé, ale postupem času se čtvrť měnila, rostlo nájemné a já jsem po absolvování veřejnoprávní akademie Trivis, kde jsme měli předměty jako kriminalistiku nebo sebeobranu, hledal zaměstnání. Práce u policie mě vždycky lákala. Nechtěl jsem ale sloužit v Praze – vadil mi ten anonymní shon, kde se nikdo s nikým nezná. Kolega mi tehdy doporučil Mělník. Do té doby jsem tam nikdy nebyl, ale malé město mě lákalo jako nová životní etapa. Nastoupil jsem v roce 2008 a od té doby jsem Mělničák.

U policie jste začínal na obvodním oddělení. Tam se prý policista naučí nejvíc.

Určitě. Říká se, že na velkém a vytíženém obvodním oddělení se z vás stane „hotový policista“ za pět let. Projdete si ulicí, pěšími hlídkami, dozorčí službou i zpracováváním spisů. Já jsem na obvodě v Mělníku strávil osm let. Chtěl jsem nabrat co nejvíc zkušeností, abych si věděl rady v každé situaci.

V té době jsme ještě chodili hodně pěšky. Dnes je to kvůli nedostatku lidí a velkému rajonu vzácnější, ale svým kolegům v Neratovicích noční pěší obchůzky pořád doporučuji. V noci vnímáte okolí úplně jinak, víc slyšíte. A „drbani“ – jak říkáme lidem s kriminální minulostí – slyší auto na dálku a schovají se. To, že potkají četníky pěšky v parku nebo v úzké uličce, nečekají.

V roce 2016 jste přešel na kriminální policii jako operativec. Jaká to byla zkušenost?

Měl jsem štěstí na skvělého parťáka s obrovskými zkušenostmi. Věnovali jsme se majetkové trestné činnosti na celém okrese – hlavně vloupáním do domů a krádežím aut.

Tehdy se ta trestná činnost páchala v jiném rozsahu než dnes, kdy se hodně věcí přesouvá do kyberprostoru. Naše práce byla klasická „mravenčina“: sledování, odposlechy a infiltrace do prostředí. Za těch necelých pět let jsme dostali za mříže desítky lidí, kteří dostávali tresty pět let a víc.

Vzpomínáte na nějaký konkrétní případ?

Měli jsme například pětičlennou skupinu, která vykradla asi 40 rodinných domů v rámci pěti krajů. Škody šly do milionů. Na Kralupsku jsme zase dopadli člověka, kterému jsme prokázali přes 120 skutků. Byla to práce, která mě neskutečně naplňovala, i když to nebylo nic pro člověka, co chce být v sedm ráno v kanceláři a ve tři doma. Musíte za těmi lidmi jezdit večer, v noci, získávat si jejich důvěru i respekt.

Respekt u kriminálníků? Jak se buduje?

Slovo musí platit. Kdysi mě jeden profesor práva učil: „Co řeknu, to sedí, ale nerad bych seděl za to, co řeknu.“ Toho se držím. Když se s někým na něčem domluvím, třeba na spolupráci při vrácení odcizených věcí, musí to platit. Pokud uděláte chybu, musíte ji přiznat. Komunikace je základ.

Kromě vedení oddělení v Neratovicích jste také velitelem pořádkové jednotky. Co to obnáší?

Vedu skupinu třiceti policistů v rámci okresu, kteří jsou součástí krajské pořádkové jednotky. Jsou to ti „těžkooděnci“, které vidíte na demonstracích, fotbalech nebo technopárty. Je to práce nad rámec běžných povinností, často na úkor volného času a víkendů. Jsou tam fyzicky i psychicky odolní policisté, kteří jsou schopni fungovat pod jednotným velením. Středočeský kraj je největší v republice, takže se nasazujeme tam, kde je zrovna potřeba – jednou na Mělnicku, jindy na Příbramsku nebo u Mladé Boleslavi.

Pojďme do Neratovic. Jak vypadá situace ve vaší jednotce?

Na oddělení nás má být podle tabulek 40, ale aktuálně je nás 22. To je obrovský podstav. Musíme zajistit nepřetržitou dozorčí službu (24/7) a k tomu aspoň jednu dvoučlennou hlídku v terénu. Rajon je sice po nedávném přerozdělení o něco menší, ale pořád obsluhujeme tisíce obyvatel a velkou rozlohu. Může se stát, že lidé musí na příjezd hlídky čekat déle. Pokud kolegové právě řeší úmrtí nebo jinou závažnou věc, kde musí počkat na koronera či pohřební službu, nemohou hned odjet k vykradenému sklepu.

V takových chvílích nám pomáhá operační důstojník, který vidí GPS všech hlídek v okolí. Může sem poslat hlídkovou službu z Mělníka, dopravku, nebo dokonce kolegy z Odoleny Vody, i když ti už spadají pod jiný okres. Spolupráce mezi útvary je dnes naprosto klíčová.

Jak velkou oblast vlastně musí vaše neratovické oddělení pokrýt?

Dříve byl ten rozsah enormní. Obhospodařovali jsme území o rozloze zhruba 185 kilometrů čtverečných, kde žilo přes 33 tisíc obyvatel. Tenkrát náš rajon sahal od obcí Lhota, Dřísy, Konětopy až po Kly, Kozárovice, Korycany a na jižní straně rajónu to končilo před obcemi Kojetice, Čakovičky, Předboj. Dojezdové časy z jednoho konce na druhý byly klidně 40 minut, což je pro jednu hlídku v terénu neúnosné.

To se ale změnilo.

Ano, došlo k přerozdělení území, aby naše hranice lépe odpovídaly správním obvodům obcí s rozšířenou působností (ORP). Rajon je teď o něco kompaktnější. Přišli jsme o vzdálenější obce jako Dřísy, Lhota nebo Konětopy, které nově spadají pod Brandýs nad Labem, ale zase se k nám připojily Kojetice nebo Čakovičky. I když je teď plocha území o něco menší, pořád platí, že v základním režimu 24/7 ho má na starosti jediná motorizovaná hlídka. Pokud se tedy stane něco v jednom cípu regionu a zároveň přijde tísňové volání z druhého, musíme okamžitě prioritizovat a spolupracovat s operačním důstojníkem, aby na místo poslal nejbližší volné kolegy z okolních útvarů.

V čem se liší práce „obvoďáka“ od kriminálky, kterou jste si prošel?

Na kriminálce je tým rozdělený na operativce (terén) a vyšetřovatele (administrativa).

Na obvodním oddělení se po policistovi chce, aby byl „univerzální voják“. Musí umět vyřešit přestupek v dopravě, domácí násilí i trestný čin. Každý policista si tady vede svůj případ od začátku do konce – od prvotního ohledání na místě až po finální spis. Je to obrovský nápor na znalosti a administrativu. I proto se snažím kolegy motivovat a zároveň profilovat, aby se po pár letech zkusili posunout dál, na speciální pracoviště nebo právě na kriminálku, aby nevyhořeli.

Dá se v tom malém počtu lidí vůbec dělat hlídková činnost?

Snažíme se. I když je jedna hlídka na rajon málo, kolegové jsou neustále v pohybu. Důležitá je součinnost s městem a městskou policií. Neratovice mají svá specifika, ale díky zkušenostem z kriminálky se snažím, abychom o „zájmových osobách“ v našem obvodu věděli co nejvíc. Informace z ulice jsou pro nás pořád to nejdůležitější.

U policie hrají barvy uniforem velkou roli. Máme tu modré košile, bílé košile dopraváků, „čerňáky“ hlídkové služby… Kdy nasazujete ty nejostřejší složky?

„Čerňáky“ bereme hlavně na plánované akce, kde je potřeba větší autorita – třeba kontroly ubytoven nebo velké letní zábavy. Hodně jsme řešili Mlékojedy. Teď je tam sice klid, ale v sezóně je to pro místní náročné. Voda nese hluk neskutečně daleko. Občané si často myslí, že přijedeme a vypneme to, ale my nemáme měřiče decibelů. Naším úkolem je situaci zadokumentovat a předat správnímu orgánu, který to řeší s provozovatelem. Je to běh na dlouhou trať.

Mladá generace už ale „paří“ jinak.

To vidím i na Mělníku. Když jsem začínal, páteční a sobotní noci byly jedna velká rvačka, diskotéky byly plné. Dnes se zábava přesouvá do online světa. Mladí už tolik nechodí do hospod, spotřeba piva klesá. Často vtipkuji, že z toho neustálého koukání do mobilu budeme mít všichni krční páteř jako Quasimodo.

Jak se tahle změna životního stylu projevuje u vás v řadách, když nabíráte nováčky?

Generace Z a nastupující Alfa mají úplně jiné priority. My jsme byli zvyklí zvednout telefon a věc vyřídit hned. Oni komunikují jinak. Raději napíšou zprávu, protože jim dává čas si odpověď promyslet. Přímý hovor je pro ně stresující, protože vyžaduje reakci okamžitě. Také si mnohem víc hlídají volný čas. Chtěli by vysoký nástupní plat, služební telefon, notebook a ideálně home office. Jenže u policie se „home office“ dělá špatně.

Tady by vám paradoxně mohla pomoct umělá inteligence (AI), ne? Ta mladým tu administrativu, kterou tak nesnášejí, ulehčí.

Policie s AI už zkouší pracovat a já v tom vidím velký potenciál právě v administrativě.

Dnes musí policista sedět u počítače a ručně projíždět evidence, aby soudu vypracoval zprávu o pověsti občana. AI by mohla za pár vteřin prohledat záznamy za poslední dva roky a vyhodnotit, jestli se dotyčný osvědčil. Kdyby nám AI ulehčila tyhle rutinní dotazy, policisté by mohli být víc venku v ulicích.

Vraťme se k číslům. Říkal jste, že tabulkově by vás mělo být čtyřicet, ale je vás dvaadvacet. Kdo tedy reálně hlídkuje v ulicích?

Když odečtu vedení a lidi, co dělají čistě na spisech, zbyde mi dvanáct kmenových lidí pro výkon venku a na dozorčí službě. Abychom vůbec poskládali služby, musíme využívat posily z jiných krajů. Jezdí k nám policisté na tříměsíční výpomoc. Měli jsme tu kolegy z Moravskoslezského, Jihomoravského, Pardubického i Královéhradeckého kraje. Teď čekáme Jihočechy. Za chvíli tu budeme mít celou republiku (smích). Na Moravě jsou ty „nůžky“ mezi platy v soukromém sektoru a u policie jiné než ve středních Čechách, kde nás drtí blízkost Prahy a tamních platů. Pro ty kluky je to zajímavá zkušenost, ale logisticky je to náročné.

Kde tyhle „přespolní“ policisty ubytováváte?

Přímo na oddělení jsme jim vyčlenili místnost s postelemi a zázemím, mají tu kuchyňku i sprchu. Dojíždět denně třeba z Ostravy nebo i z okraje Prahy hromadnou dopravou by nešlo, ztratili by tři hodiny denně na cestě. Takhle u nás „odkroutí“ několik čtyřiadvacítek po sobě a pak mají třeba týden volno, kdy jsou doma s rodinou.

Sloužit čtyřiadvacet hodin v kuse zní náročně. Jak se v tom počtu lidí dají služby vůbec naplánovat?

Je to takové „policejní sudoku“. Každý má jiné potřeby, někdo chce pravidelný režim (24 hodin služba, 3 dny volna), jiný to chce mít „nabouchané“ v kuse, aby mohl být déle doma. Snažím se jim vycházet vstříc, protože lidé jsou to nejcennější, co mám. Pokud je chci udržet a motivovat, musím jim umět vyhovět v jejich osobním životě.

Když se podíváme na mapu kriminality v Neratovicích, co řešíte nejčastěji?

Pořád je to majetková trestná činnost – vykrádání sklepů nebo zahradních domků. Lidé mají věci často špatně zabezpečené a jdou zlodějům naproti. Jak se říká: příležitost dělá zloděje. Naopak vykrádání aut nebo krádeže vozů jako celku už skoro vymizely. Dnes je všude tolik kamer a průjezdových radarů, že je pro pachatele velmi těžké nepozorovaně odjet.

Navíc moderní auta mají GPS a další systémy, takže tato stará „škola“ krádeží je na ústupu.

Zato ta nová, digitální, je na vzestupu…

Kyberprostor je dnes hlavním bojištěm.

Falešní bankéři, podvodníci na bazarových serverech. Stačí vystavit inzerát na kočárek a do deseti minut vám píše „zájemce“ lámanou češtinou, že pošle kurýra a vy máte jen kliknout na odkaz. Je s podivem, kolik lidí na to i po vší té osvětě pořád skočí. Časté jsou také investiční podvody, i u nás ve městě.

Lidé chtějí zhodnotit úspory, investují do kryptoměn nebo akcií ČEZu přes podvodné reklamy na YouTube. Nejdřív vloží šest tisíc, pak jim podvodník ukáže falešný graf, jak vydělali, a přiměje je vložit víc. Často se tito lidé nevědomky stávají i „bílými koňmi“, přes které podvodníci perou peníze. Pak tu máme smutné příběhy, kdy člověk přijde nahlásit, že přišel o čtvrt milionu, a my s ním musíme zahájit úkony, protože se stal součástí legalizace výnosů z trestné činnosti.

Neratovice mají občas pověst drsnějšího města. Je to jen mýtus, nebo je tu skutečně víc živo?

Není to žádné Palermo, ve středu večer vás tady nikdo na ulici nepřepadne. Ale je tu jeden zajímavý parametr: složení obyvatelstva. Neratovice mají spolu s Kladnem jednu z nejvyšších koncentrací lidí v exekuci – týká se to více než 10 procent obyvatel. To se samozřejmě odráží v sociálním klimatu města. Máme tu specifickou skladbu lidí, kteří řeší existenční problémy, což generuje jiný typ konfliktů než třeba na Mělníku. Často jezdíme k sousedským sporům nebo hádkám v rodinách, které bývají vyhrocené alkoholem.

Dlouho se o Neratovicích mluvilo jako o „varně pervitinu pro Prahu“. Platí to stále?

Drogy tu jsou jako v každém městě u Prahy. Máme specialisty, kteří jdou po výrobnách a dealerech. Co mě ale trápí víc, je celkové změkčování legislativy u marihuany.

Dřív bylo jakékoli držení protiprávní. Dnes můžete mít u sebe určité množství a v podstatě se nic neděje. Z praxe přitom vím, že droga je svinstvo, které lidi ničí. Pamatuji si na jednu hezkou, chytrou holku, servírku. Po pár letech na drogách jsem ji skoro nepoznal, úplně ji to vymazalo. Jsem zastáncem nulové tolerance, i u alkoholu za volantem. Povolte Čechům jedno pivo a dají si dvě.

Sledujeme také postupnou „radikalizaci“ mládeže, postupně přibývá případů, které v minulosti nebyly v takovém rozsahu. Už se nám dějí i případy, které musíme řešit a jsou to žáci například 8. tříd nebo i 9. tříd.

Jaký styl velení svým lidem v Neratovicích vštěpujete?

Nejsem „dopravák“, prioritou pro mě není vybírání pokut. Nechci, aby moji lidé „dusili“ starší pár, který si zapomněl rozsvítit světla nebo nechal doma doklady. Pokud to zákon dovoluje, má se to řešit domluvou a lidsky. Policista by neměl moralizovat a povyšovat se.

Má to i praktický důvod?

Samozřejmě. Když se k lidem chováte slušně, v budoucnu vám to vrátí. Až budeme v té ulici zjišťovat, jestli někdo neviděl podezřelé auto nebo pohyb kolem vykradeného domu, ten člověk, kterému jsme dříve pomohli nebo s ním jednali jako s lidskou bytostí, nám rád pomůže. Ten, koho jsme bezdůvodně „osolili“ vysokou pokutou, jen zavře dveře a řekne, že nic neviděl. I v uniformě musíme zůstat lidmi.

Kolik lidí z vašeho týmu jsou Neratovičáci?

Čistě místní jsou tři, čtyři lidé. Většina týmu dojíždí. Někteří jsou z okolí do 15 minut, ale mám tu i kolegu, který jezdí hodinu a tři čtvrtě až z Krkonoš. Důvod je prostý: sloužíme tu čtyřiadvacetihodinové směny. Policista si u nás odkroutí dvě tři služby v kuse, přespí na oddělení a pak má několik dní volno, které může trávit s rodinou. Pro dojíždějící je to ideální model.

Nedávno se v Byškovicích otevřelo nové nákupní centrum. Přibylo vám kvůli němu práce?

Co se týče dopravy, tak je to vyřešené dobře, nehody tam v podstatě nejsou. Ale výrazně přibylo krádeží, hlavně v drogeriích a obchodech s oblečením. Máme tam už své „stálé zákazníky“. Fungujeme tak, že drobné krádeže sčítáme. Jakmile škoda přesáhne 10 tisíc korun, už to není jen přestupek, ale trestný čin, který můžeme řešit s větší důrazností. Dávat těmto lidem pokuty nemá smysl – jsou to „nepostižitelní“, kteří stejně nic nezaplatí. Cílem je dostat je před soud.

Trápí vás v tomto ohledu česká legislativa?

Trápí nás hlavně zákazy řízení. Máme tu lidi, kteří mají třeba tři zákazy, a stejně jezdí dál. Dostávají podmínku za podmínkou a dělají si z toho dobrý den. My tu práci odedřeme, připravíme podklady pro soud a ten je pak pustí s další podmínkou. Veřejnost pak často nadává policii, že „jsme je pustili“, ale my jsme jen těmi, kdo případ připraví – rozhodují státní zástupci a soudci. Někdy je to frustrující, zvlášť když si vzpomenete na tragédie, jako byla ta před lety v Kostelci. Policistku tam tehdy zabil řidič, který měl sedm zákazů řízení a sedm podmínek. To jsou momenty, kdy si uvědomíte, co systémové selhání může způsobit. Proto po svých lidech chci, aby byli v terénu nekompromisně profesionální. Dnes vás každý natáčí na mobil a čeká na chybu. Musíme postupovat striktně podle zákona, i když s ním vnitřně nemusíme souhlasit.

Neratovická Policie ČR sídlí nově v budově ve Smetanově ulici. Je to změna k lepšímu?

Je to nesrovnatelné. Je to reprezentativní, vzdušné a jsme víc na očích. Máme tu výslechové místnosti, archiv i zázemí pro posily z jiných krajů. Moje kancelář je o několik tříd výš, než ta stará na „Pátku“, i když by to tu občas sneslo víc ženské ruky – nějakou tu kytku nebo obrázek.

Jak do toho zapadá spolupráce s městskou policií?

Můžu srovnávat s Mělníkem i Kralupy a musím říct, že neratovičtí strážníci jsou nejlepší. Spolupráce je skvělá, rád bych vyzdvihnul spolupráci se zástupkyní velitele městské policie Renatou Kovaczovou a také i se samotným velitelem Rosťou Opltem – jsou ochotni s námi spolupracovat bez jakéhokoliv problému. Když máme naši jedinou hlídku mimo město a něco se děje, operační si mezi sebou zavolají a měšťáci nás zastoupí. Jsou ochotní, komunikativní a v terénu jsou vidět. To je pro bezpečí ve městě klíčové.

Vaše jméno je v Neratovicích spojené i s hokejem. Dlouhé roky jste hrával za Buldoky.

Situace s halou mě hrozně mrzí, hlavně kvůli dětem. Sám jsem na ledě od čtyř let, začínal jsem na Spartě a hokej mi v životě hodně dal. Naučil mě pracovat v týmu a díky němu jsem se jako kluk vyhnul špatným partám – prostě jsem na ně neměl čas, byl jsem pořád na tréninku. Stadion v Neratovicích nebyl v dobré kondici, kvalita ledu byla jedna z nejhorších, co jsem zažil, ale to nic nemění na tom, že město o tenhle prostor přišlo. Práci policisty i hokej dělám srdcem.

Momentálně hrajeme s pár Buldoky v Roudnici krajskou ligu. Je to pro mě obrovský relax a způsob, jak zůstat v kondici. Až se tu někdy (doufejme) postaví nový stadion, rád bych se k neratovickému hokeji vrátil, třeba i jako trenér dětí. Sport a policie mají hodně společného – obojí vyžaduje disciplínu, čestnost a smysl pro tým.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Listy města Neratovice. Titulek je redakční. Fotografie je ilustrační.