Ze starobylé černé kroniky města: případ zavražděné manželky

Ilustrační foto
Autor: Pexels

Jan Kolínský… jeho jméno se v našem seriálu již objevilo. Neznali jsme ale důvod, proč tento muž skočil do řeky. Měli jsme ho tak za jednoho z mnoha sebevrahů, kteří si sáhli na život, aby unikli všudypřítomné bídě a strádání. V tomto případě opravdu o strádání šlo, nikoli ovšem o materiální, ale citové.

Dne 2. 10. 1883 se objevila v Národních listech kratičká zpráva o tom, že do Labe skočil staroboleslavský řezbář Jan Kolínský, který postřelil svou ženu, a že byl vyloven a odveden do vyšetřovací vazby. Nevýznamná zpráva, kterých je v tehdejších novinách mnoho.

Ale ono to nebylo tak jednoduché a fádní, jak se zdá. Jan totiž nebyl žádným lumpem a osobou, která by byla poznamenána kriminální minulostí.

Pocházel z chudé, ale spořádané rodiny staroboleslavského mistra truhlářského Václava Kolínského. Narodil se 30. 5. 1827, chodil do obecní školy jako mnoho jiných dětí, a protože rád vyřezával ze dřeva figurky, stal se nakonec řezbářem.

Oženil se 15. 11. 1854 jako sedmadvacetiletý s Marií Procházkovou, tehdy dvaadvacetiletou, a děti na sebe nedaly dlouho čekat. Dalo by se říci, že přicházely na svět jedno za druhým. Početná rodina podle všech dostupných záznamů nestrádala, ale manželka a matka dětí bohužel brzy zemřela. Zůstal s dětmi sám…

České noviny 11. 12. 1883

„Vražda Před zdejším porotním soudem stál včera 56letý řezbář Jan Kolínský ze Staré Boleslavi, obžalován jsa pro zločin vraždy. Kolínský oženil se před devíti lety podruhé a vzal si mladou ženu.Lidé prorokovali mu nešťastné manželství a proroctví to se brzy vyplnilo. Mladá macecha nechtěla prý trpět děti ve stavení, tvrdíc že je byt malý, a otec, chtěl-li ujíti různým svárům, odstěhoval vlastní děti jinam, jen aby měl svatý pokoj. Mladá žena měla vždy nové požadavky, a když jim starý muž vyhověti nemohl, nadávala mu „kluků starých, plešatých“, a říkala mu do očí, že jí je dráteník milejší…“

Toto sdělení ale prakticky mění pohled na člověka, kterého bychom mohli odsuzovat po sto třiceti devíti letech za brutální vraždu, která nakonec vraždou ani nebyla, jen díky jedinému sdělení senzacechtivého novináře.

O Kolínském je psáno, že se stal „zádumčivým a stěžoval si, že je v manželství nešťastný“. Vlastní děti měl u příbuzných a pro neshody se začal toulat v okolí města, jen aby nemusel domů. Je také zmínka o tom, že jako hluboce věřící člověk byl několikrát spatřen modlící se u nelokalizovaného kříže, hledán vlastními dětmi a nabádán, aby šel domů.

A manželka? Ta vůbec nebyla mladá, jak je o ní v novinách psáno. Bylo jí pětačtyřicet let, kdy s Janem dne 8. 2. 1875 uzavřela sňatek. On byl vdovec a ona svobodná. To může vést ke spekulacím i dnes, ale nechme tuto ženu být. Nemůžeme a nesmíme říci, jaká byla. To už rozsoudily dějiny za nás.

Soudit ale můžeme, že ji hluboce miloval, protože o ní hovořil jako o „Anince“ zřejmě během soudu a některý z přítomných novinářů si toho všiml a použil. To, že od něho Anna odešla dvakrát a dvakrát se k němu vrátila, také něčemu napovídá. „Prosil ji prý několikrát.“ Ale také několikrát si nešťastný muž chtěl sáhnout na život. Nedokázal se ale ani oběsit, ani utopit pro víru v Boha.

Když od něho odešla potřetí, měl si koupit „bambitku“ a pak už nám opět senzacechtivý novinář sděluje, jak měl svou ženu dvěma ranami na brandýském tržišti zastřelit. Ale ono to tak vůbec nebylo. Koupil si zřejmě pouze dvouhlavňovou pistoli, kterou si můžeme představit jako naprosto běžný a levný perkusní Derringer, který se dal koupit v každém lepším železářství na plašení (střílení) ptáků. Takže to mohlo klidně být u bratří Späthových na rohu dnešní ulice F. X. Procházky. A koupil si střelnou zbraň jen proto, aby si „konečně vzal život“. I to je velice důležité sdělení k pokusu o možnou rekonstrukci a pochopení činu, který se v našem městě odehrál. Vím, že má současná činnost bude spekulativní, ale také velmi pravděpodobná.

Je psáno, že dne 25. září 1883 vyšla odpoledne Anna Kolínská s tříletou neteří v ruce na trh v Brandýse nad Labem. S manželem se potkala u Kostelecké ulice, která má tento název i dnes. Během cesty na trh se k ní měla přidat její přítelkyně, paní Ostruhová. Jan šel do míst, kde bydlela po svém útěku, aby ji opětovně prosil o návrat, a tak se potkali. K rozepři manželů by tak mohlo dojít ve zlomu ulice Petra Jilemnického a Kostelecké.

Je totiž psáno: „V tom najednou ji Kolínský obešel a vystřelil po ní ze strany z bambitky. Rána zasáhla ji do levé ruky. Dítěti, které měla na pravé ruce, se naštěstí nic nestalo. Žena vykřikla, muž se dal na útěk. Ve vzdálenosti asi 20 metrů vypálil pachatel ránu jako přes rameno. Kolínská mezi tím postavila dítě na zem, uhasila doutnající rukáv, načež si ve strouze ruku, s níž se jí krev řinula, omývala…“ Takže ne smrtelná rána na tržišti uprostřed davu lidí, ale nejspíš lehké poranění a popálení od černého střelného prachu ze vzdálenosti (jak bylo též uveřejněno) dvou metrů. Kde by se také na náměstí objevila strouha s vodou? Máme ulici Na Strouze, kde vedl přítok vody kmlýnu, a také Na Potoce, kudy protékal Vinořský potok.

Drobná zmínka o stíhání pachatele dragounským strážmistrem Václavem Řehákem uvádí „obecní dvůr“, což je dnešní prostor Na Nižším hrádku u č. p. 167/11. Jan Kolínský nejspíš utíkal touto uličkou do Staré Boleslavi (domů) a během stíhání se opět pokusil o sebevraždu. Poprvé nelogickým výstřelem, načež zbraň odhodil, a podruhé skokem do řeky, když věděl, že neunikne.

Nejdůležitějším sdělením pro nás je fakt, že soudní lékař Dr. Fetter a městský lékař Dr. Rustler shodně uvádějí po smrti Anny, že byla přes veškerá varování v domácím ošetřování, neměla ruku obvázanou a nedbala všech lékařských nařízení. Z drobného poranění se stala sepse a dne 2. října byla Anna převezena do pražské všeobecné nemocnice, „kde jí z ruky byly vyndány čtyři maličké kousky olova a papírová zátka“. Bohužel již 11. října upadla do kómatu a o dva dny později zemřela.

Není zrovna lehké psát o někom, byť po tolika uplynulých letech. K pravdě a „narovnání“ dějin města máme málo poznatků. Ale v době, ve které tito lidé žili, se rozvody nepraktikovaly, a i odloučení bylo mravně odsuzováno společností žijící v okolí těch, kterých se nepovedené manželství týkalo. Ostatně, vždyť se podobné situace vyskytují i dnes a jsou jen lépe řešitelné než tenkrát. Je tedy jen na vás, jak se k tomuto smutnému příběhu z dějin našeho města postavíte. Já ale stojím u Jana. Souzen byl člověk, který příliš miloval.

Článek byl převzat z Městských listů. Titulek je redakční. Fotografie je ilustrační.