Stáj v Mlékojedech vychovává nadějnou parkurovou jezdkyni

Ilustrační foto
Autor: unsplash.com

Markétě Hlavové, majitelce dvou koní ze stáje DS Mlékojedy, je teprve sedmnáct let. Přesto sklízí v parkurovém skákání jeden úspěch za druhým. Ačkoliv to z pohledu diváka na tribuně může působit jednoduše, od prvního usednutí do sedla k bezchybné jízdě přes překážky vede cesta dlouhá několik let. Splnění takového snu stojí hodně odříkání, brzkého vstávání i každodenní péči o koně bez ohledu na počasí. Zajímalo mě, jak dlouhá byla její cesta na parkur, jak probíhá příprava na závody i běžný den ve stáji.

Markét, začneme zpříma – jak dlouho se věnuješ parkuru?

Na parkurové závody jezdím pátým rokem.

A jak ses dostala k jezdectví? Předpokládám, že přes mamku?

Ano, přes mamku, už od mala mě cpala na koně, až po několika letech, asi ve 13, mě to opravdu začalo bavit a začala jsem trénovat a závodit.

Říkáš „cpala“?

Ano, mamka sama od dětství jezdila na koních a od nějakých 18 let se začala věnovat parkurovému skákání. Vlastně jsem ani neměla možnost volby, chtěla mi dopřát ten krásný pocit, když se se mnou kůň vznese přes překážku. Dalo by se to přirovnat ke krátkému letu. Navíc jezdit na ponících je snem snad každé malé holčičky.

To zní až pohádkově a co vše za tím stojí, jak dlouhá byla tvá cesta na parkury?

Vypadá to lehce, ale stálo mě to dost válení se v písku. Pády už ani nespočítám. Taky je třeba překonat fázi strachu. Při počátečních trénincích jsem se často dostala do bodu, že už to vzdám, že mi to za to nestojí.

A kdy přišel ten zlom? Bylo to s prvním závodem?

Určitě ne, zlom přišel až časem. Pomohli mi trenéři, pro potřeby tréninku i následných závodů mi začali půjčovat i jiné koně. Tím jsem postupně získala větší jistotu, otrkala jsem se. To trvalo tak tři, čtyři roky.

Jakých největších úspěchů jste s tvou klisnou Fenjou dosáhly?

Za největší úspěch považuji první místo na loňských závodech v Čakovičkách a také první místo z Jump cupu ve Staré Boleslavi. To jsem jela také loni, letošní sezona se teprve rozjíždí. Ocenění mám jinak doma daleko více, při parkurech se dekorují jezdci až do pátého místa.

Jak vypadá tvoje příprava před závodem?

Den před závody je potřeba koně opohybovat, aby byl připravený a nebyl nikde zatuhlý.

Samozřejmě je potřeba připravit si věci a mít ráno všechno pohromadě, vyjíždí se brzy.

A co duševní příprava? Máš nějaký svůj osobní rituál?

Teď už to neřeším, ale byly časy, kdy jsem zkoušela vše možné. Od řízeného dýchání, přes motivační techniky až po amulety, bez kterých jsem na závod nevyjela.

Jak probíhá samotný parkur? Z pohledu diváka člověk vidí jen dvě minuty skákání přes překážky. Ale vím, že za tím stojí daleko více. A co je vlastně nejtěžší, předjet před obecenstvo?

Nejdřív se musím na věži rozhodčích zapsat do prezenční listiny a předložit ke kontrole průkaz koně. Následně ho vyložím, nasedlám a na opracovišti ho připravím na závod. To je většinou nejtěžší a nejdelší fází celého procesu. Člověk se s koněm musí rozehřát mezi dalšími účastníky závodu. Nesmí brát ohledy pouze na sebe a svého koně, ale respektovat i ostatní. Zároveň si tak ještě před samotným parkurem zajímavě hraje s psychikou. Nastávají nečekané chyby, občas i pády. Parkur sám o sobě je pak za odměnu.

Rozumím, a jak si vždy dokážeš zapamatovat trasu, jak jdou překážky za sebou? Osobně bych měla strach, že se pak někde spletu a vydám jiným směrem.

S tímhle naštěstí vůbec problém nemám. Trasu si projdu a už cestou mi to dává smysl. Zatím se mi ještě nestalo, že bych skočila skok mimo pořadí.

Ano, občas se to ale někomu stane. Je za to vyloučen?

Pokud si včas uvědomí, že jede špatně a samotnou překážku ještě neskočil, tak má možnost udělat kruh a najet na správný skok. I tak mu jsou ale přičteny čtyři trestné body. Kdyby ale chybnou překážku skočil, je za to automaticky vyloučen.

Takže vyhrává tedy ten, kdo zajede bez chyb a v nejlepším čase?

Ano, trestné body se při závodu načítají za každou shozenou překážku, plus překročený časový limit.

Jak se mění emoce po prvním a posledním skoku v parkuru? Poznáš hned, že to byla dobrá nebo špatná jízda?

První a poslední skok jsou těmi, kde se nabírá nejvíc trestných bodů. Takže vím, že když mám za sebou čistou jízdu, zvládla jsem to dobře. Pak už záleží jen na čase.

Ještě mě zajímá dress code a zvyky. Nejen že to všem závodníkům vždy moc sluší, ale líbí se mi i váš pozdrav směrem k věži rozhodčích.

Povinným dress codem jsou bílé rajtky, jezdecké sako, tričko s límečkem a jezdecké boty nebo minichapsy (ochranné jezdecké návleky – pozn. red.). Pozdrav směrem k rozhodčím není povinný, ale je to zažitý zvyk.

A máš pravdu, to gesto se mi také líbí. Stejně tak závěrečné „čestné kolo“, kdy se z reproduktorů ozve vítězná hudba a pět prvních dekorovaných dvojic se v uspořádaném cvalu předvede na kolbišti.

Závody jsme si vysvětlily. A co obnáší běžný den ve stáji? Musíš trénovat denně?

Ve stáji jsem denně, ale není to vždy o tréninku. Ten absolvuji jen dvakrát do týdne. Jednou s profesionálním trenérem, pak mě mučí máma. Ostatní dny beru Fenju na pohodové vyjížďky po Mlékojedech a okolí. Někdy se zajedeme plavit do pískovny.

Péče o koně ale neznamená jen ježdění. Každý den je potřeba ho vyhřebelcovat, nakrmit a věnovat se mu, podobně jako třeba psovi.

Kůň je na mě závislý, musím za ním přijít každý den, ať je hezky, nebo prší či sněží. Občas kvůli tomu musím oželet i čas s kamarády. Naučilo mě to zodpovědnosti – a myslím, že i toto byl od začátku záměr mojí mamky.

To znamená, že to máš rovnou krát dva, kromě Fenji máš ještě jednoho koně…

Jersey je ještě mladý kůň, jsou mu teprve tři roky. To znamená, že jsme nyní ve fázi tzv. obsedání. Musí si teprve zvyknout, že veze sedlo a jezdce. Teprve pak můžeme začít trénovat, vidím to až na příští rok.

Za vším je spousta práce a dřiny.

Markét, máš nastartovanou celkem slibnou kariéru. Brzy ti bude 18. Máš představu, jakým směrem se teď bude ubírat tvá budoucí sportovní budoucnost?

V prvé řadě musím dokončit studium. Studuji ekonomiku a podnikání se zaměřením na sportovní management. To bych dále ráda využila pro další směřování. Dveře mám zatím otevřené, ale nejsem naivní, samotné skákání mě neuživí. V plánu mám rozjet vlastní podnikání v oblasti jezdectví.

A co bys na závěr poradila těm malým holčičkám, které sní o vlastním poníkovi?

Rozhodně si za tím jít a přesvědčit rodiče, že poník je správná volba :-).

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Listy města Neratovice. Titulek je redakční. Fotografie je ilustrační.