Přečtěte si vzpomínky na taneční v 50. letech

Ilustrační foto
Autor: Karolina Kaboompics, pexe...

Když se ve vzpomínce vracím do roku 1958, ve kterém jsem začala z Neratovic dojíždět do gymnasia v Brandýse nad Labem a navštěvovat svoje první taneční, tak se mi vybaví nejdříve nádherně osvětlený Kulturní dům vedle neratovické školy, vidím před sebou dívky v krinolínách s umělými květinami, zdobícími jejich šaty, a cítím vůni ruských duchů, kterými jsou provoněné gardedámy v černých kostýmcích.

A v této totalitní době byl, v rámci sblížení inteligence s pracujícím lidem, do naší výuky na gymnasiu přidělen předmět „Zemědělská technika“. Naše třída absolvovala „Zemědělskou techniku“ v praktické výuce v JZD v Toušeni.

A zde nám bylo nejčastěji přidělováno přehazování hnoje. Tato duchaplná výuka připadla bohužel na odpoledne v den mých tanečních. A tak jsem přijížděla brandýskou lokálkou, silně načichlá vůní venkova, v 17 hodin a měla jsem velmi málo času na svoji deratizaci a garderobu.

Moje babička narozená v roce 1890, která mne doprovázela jako gardedáma, netrpělivě přešlapovala před koupelnou, než jsem se oblékla a přeběhly jsme spolu silnici do tanečního sálu. Taneční sál připomínal rozkvetlou louku plnou květin se šuměním včel. A protože jsem se stále necítila nejlépe, doufala jsem, že se podaří pronikavému „ozonu ruských duchů“ přehlušit vůni venkova.

Když se postavila větší řada děvčat proti menší řadě chlapců, naklonila se ke mně moje spolužačka Mery, která byla zřejmě stále inspirovaná naší výukou v JZD, se slovy: „Vidíš toho, uprostřed řady? Ten vypadá, jako kdyby ho právě volízla kráva.“ A opravdu uprostřed chlapecké řady dominovala, mezi moderními účesy na Beatles nebo Emana, brilantinou promazaná uhlazená hlava. Nazvaly jsme ho“ Léba“ a já se vyhýbala tanci s ním, i když on o to stále usiloval.

Ale jednoho dne se na mne chlapci domluvili a když se blížili ke mně, jen mne pozdravili a zadali si tanec s dívkami vedle mne. A já zůstala stát mezi těmi děvčaty, která zbyla, protože o ně „nikdo nestál“. „Takovou ostudu nemohu přežít“, pomyslela jsem si. „Napij se, Jituško, potřebuješ si na chvíli odpočinout“, zachraňovala situaci moje babička. A já najednou zaslechla za sebou příjemný mužský hlas: „Smím prosit?“ Pomalu jsem se otočila a spatřila před sebou usmívajícího se Lébu.

Připadala jsem si jako Káča, která právě ulovila svého čerta. Proskákali jsme se v rytmu právě nastudovaného kvapíku, za zděšených pohledů sedících gardedám, úspěšně pelotonem všech tanečních párů.

A já v době korzování zjistila při konversaci, že Léba je velmi chytrý, sečtělý a vtipný a já se s ním nikdy nenudila. A tím, že nás život na chvíli přivedl na společnou cestu, tak jsem poprvé v životě poznala rozdíl mezi obalem a obsahem a co má větší cenu. Léba se stal od té doby mým velmi dobrým kamarádem, se kterým jsem prožila v tanečních hodně hezkých chvil, na které mi zůstaly na celý život krásné vzpomínky.

A protože se sdílením síla prožitku násobí, jsem velmi ráda, že jsem se o jednu hezkou chvíli mohla podělit s vámi.

Článek byl převzat z Městských listů města Neratovice. Fotografie je ilustrační. Titulek je redakční.