Rozhovor: Fotografie je konzerva na vzpomínky

Ilustrační foto
Autor: pixabay.com

Jeden z nejznámějších neratovických fotografů Jiří Pecháček letos slaví životní jubileum. Ke svým 70. narozeninám pořádá ve spolupráci se Společenským domem výstavu s názvem Ohlédnutí. Výběr svých děl z posledních 15 let představí ve vestibulu od 3. února, k vidění budou do konce března.

Při této příležitosti jsem Jiřího vyzpovídala – prozradil mi zákulisí nové výstavy i to, co stojí za výběrem snímků a samotným focením.

Jirko, název výstavy je sám o sobě vypovídající. Co se tobě vybaví, když se ohlédneš za roky své tvorby?

Fotografování žen se vlastně věnuji od počátku své fotografické tvorby a touto výstavou, co do velikosti a rozsahu, si plním svůj veliký životní sen. Vrcholem každé výtvarné činnosti je prezentovat se a fotografie, kterou nikomu neukážete, jako by neexistovala.

Podle čeho jsi vybíral fotografie pro výstavu? Jedná se o ty nejpovedenější, nebo hraje roli určité téma?

Na výstavu jsem vybral 50 snímků bezmála dvaceti modelek z let 2010 až 2025. A tímto výběrem chci divákům prezentovat rozsah svojí portrétní tvorby. Celou výstavu z pohledu sounáležitosti jednotlivých fotografií jsem pojal černobíle.

Která fotka z výstavy je tvá nejoblíbenější? A jaký příběh se k ní váže?

Je to stejné, jako bych se tě zeptal, které ze svých dětí máš raději. Ke všem svým fotografiím, protože jsem byl u jejich zrodu, přistupuji v podstatě tak, jako by to byly moje děti. A jako správný rodič mezi nimi nedělám žádný rozdíl.

Samozřejmě, že každá fotografie v sobě skrývá svůj příběh a při pohledu na ni se mi po letech vybaví. Tak například, když se podívám na fotografii jedné z mých modelek, kterou jsem fotil v Milovicích, vzpomenu na chvíli, kdy jsem zjistil, že kartu z fotoaparátu jsem nechal doma na stole. Já, profesionál (smích)! Celé fotografování se tím zdrželo, ale výsledné fotografie stály za to.

Jirko, v jednom dřívějším rozhovoru jsi uvedl, že tě k focení žen a dívek přivedla tvá maminka, která byla moc krásná.

Ne že by mě přivedla přímo k focení, osobně jsem ji nikdy nefotil, ale byla pro mě velkou inspirací. Moje maminka byla totiž neskutečně krásná žena a já tu její krásu vnímal a vstřebával do sebe od narození. Každá z mých modelek je v podstatě něčím zajímavá, krásná a jedinečná a já se toto snažím svým fotoaparátem zachytit.

Sám jsi ale později zmínil, že fotíš raději zajímavá děvčata než prvoplánově krásná. Čím tě tedy musí žena či dívka zaujmout? Na co se soustředíš, nebo je to vždy něco jiného?

Víš, Alenko, já ty holky beru jedním šmahem (opět smích). Pro mě je hlavně určující to, že někdo má v sobě tolik odvahy, že si stoupne před můj objektiv.

Zmínil jsi, že fotografování je hra a necháváš na modelce, aby si proces focení řídila, co to znamená v praxi?

Ono to není až tak pravda. O výsledné fotografii vždy rozhoduje sám fotograf. Ale je fakt, že svým modelkám při fotografování dávám velkou volnost.

V podstatě na nich nechávám rozhodnutí, jaké budou mít oblečení, make-up nebo účes. Pro mě je nejdůležitější věc, aby se ta žena cítila v pohodě a bezpečně. Důležitou roli při fotografování přisuzuji komunikaci.

Modelka přestane vnímat okolí, soustředí se na moji řeč, uvolní se a postupně ji tak začnu nenápadně řídit.

Co je dle tebe na fotografování nejtěžší a co nejkrásnější?

Pro mě asi nejtěžší věcí bylo dokázat vystoupit ze své osobní bezpečné zóny, málokdo tomu věří, ale v podstatě jsem dost silný introvert. Je pro mě opravdu oříškem překonat strach z cizích lidí a z veřejného vystupování.

Naopak nejkrásnějším pocitem při tvorbě fotografií je asi ten, že jednoho dne, až skončí má existence na této planetě, tak mé fotografie, které tu po sobě zanechám, budou dál žít svůj život.

My muži máme taková ta svá tři kréda – postav dům, zasaď strom a zploď syna. Dům tu bude stát 150 let, strom 500 a zplozením syna zachováváme svou linii. Ve fotografiích takto předávám kus sebe. Fotografie, to je vlastně taková konzerva na vzpomínky. Když si vezmu fotku starou 40 let, vybaví se mi situace, za které vznikala, někdy dokonce i jaké bylo v tu chvíli počasí.

Velmi se mi líbí tvůj výrok, že fotografie vzniká v hlavě a fotoaparát je jen nástroj.

Víš, foťák je jen obyčejný nástroj, sice složitý, ale přece jen nástroj. Něco jako je štětec pro malíře nebo dláto pro sochaře.

Co nemáš v hlavě, prostě nevyfotíš. Znám spoustu lidí, kteří fotografují drahými fotoaparáty a neudělali nikdy žádnou kloudnou fotku. A naopak znám fotografy, kteří celý život používají stejný foťák a tvoří neskutečné fotografie. Hlava živí ruku a ruka živí fotoaparát. Nikdy to není obráceně.

Jirko, co vzkážeš lidem, kteří se chystají přijít podívat na tvou výstavu?

Samozřejmě je mým velikým přáním, aby se lidem mé fotografie líbily a aby v tichu výstavní síně pozapomněli na své všední starosti. A samozřejmě se chci také trochu předvést a užít si svou chvilku slávy. Jsem klasický sebestředný chlap a chci Neratovákům ukázat, jak vypadají fotky od Pecháčka.

Alena Kubištová, redaktorka

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Listy města Neratovice. Titulek je redakční. Fotografie je ilustrační.